Z ČR až za Bělehrad
2. den ráno jsme vstávali v 6 hod. a po vydatné snídani vyrazili směr Srbsko.
Slovensko jsme projeli za chviličku a bez jakýchkoliv problémů. V Maďarsku jsme si na první benzínce kupovali virtuální dálniční známku a to byl masakr. Vzhledem k tomu, že na hranicích je vše zrušené, známky se dají koupit až tady. I přesto, že pult obsluhovalo tak 10 lidí, fronty tam byly neuvěřitelné. Podařilo se mi vystát nejkratší frontu (asi 30 minut) a za 1470 HUF (130 Kč) jsem dostala známku. Mezitím, co jsem stála frontu, dostal Láďa 2 nabídky na nákup telefonu Samsung Galaxy S6 - samozřejmě asijskou verzi.
Stání ve frontě jsme vydrželi a po neuvěřitelných 40 minutách jsme překročili hranice Srbska. Do pasu nám razítko nedali a o "bílé kartě" nikdo nic nevěděl. Na stránkách Ministerstva zahraničí je totiž napsáno, že při vjezdu do Srbska jsme povinni se nahlásit do 24 hodin na policii a že dostaneme tzv. bílou kartu. Byla tam i poznámka, že v případě, že někdo nemá bílou kartu, může být zadržen až na 8 dní ve vězení. Takže jsme to neřešili a doufali, že nebudeme mít při opouštění Srbska problém.
Při oblékání se zpátky do motorkářského jsme potkali Čecha, který jel v opačném směru. Ptal se kam jedeme a když jsme mu pověděli, že do Albánie, tak nám říkal, že tam byl v květnu a bylo 36 °C, takže je vlastně jedno, kdy tam člověk jede.
Srbskem jsme sice jenom projížděli a to pořád po dálnicích, ale moc nás nenadchlo. Všude byl totiž bordel, poházené odpadky od místních a smrad. Silnice byly záplatované a s dírami. Místy ani nebyla opravená svodidla po nehodách.
Odpoledne už jsme se začali koukat po nějakém ubytování, ale nikde nic moc nebylo. Po cestě jsme potkali McDonald's, kde jsme se rozhodli, že se navečeříme a najdeme na internetu nějaké ubytování. McDonald's byl bohužel narvaný k prasknutí, takže jsme to vzdali. Šla jsem se ještě zeptat do hotelu, který byl naproti, zda mají volný pokoj, ale bohužel. Prý u dálnice nic nenajdeme. Dali jsme tedy do navigace body zájmů - ubytování a našlo nám to motel kousek od místa, kde jsme stáli. Tedy na 769. km z Hustopečí.
Za motel (Hotel Stari Hrast) chtěli 40€/noc, což se nám sice dávat nechtělo, ale neměli jsme moc na výběr. Na první pohled se zdálo všechno v pořádku, ale po rozkoukání jsme zjistili, že pokoj není žádná hitparáda. Špinavý koberec, malé povlečení, miniaturní koupelna a vše přimontováno silou vůle.
Po sprše a rozložení všech mokrých věcí jsme zašli do restaurace na večeři. I zde jsme byli hodně překvapeni, protože si nás nikdo nevšímal, i přesto, že kolem obsluha chodila. Vzali jsme si tedy menu z vedlejšího stolu a doufali, že si nás někdo všimne. Menu měli buď jenom v srbštině, ale s obrázky, nebo v angličtině, ale podle názvů jsme se báli, co nám donesou. Vybrali jsme si tedy podle obrázků. Naštěstí si nás všimli, takže jsme si objednali jak jinak než pivo a k jídlu něco, co připomínalo fast foodové jídlo.
Po zaplacení jsme si ještě koupili pivo v PETce na pokoj a šli brzo spát, protože ráno nás čekala poslední štreka vedoucí až do Albánie.