Výstava, na které nic neuvidíte

Sama si to moc nepřiznávám, ale jsem klaustrofobik, takže představa, že budu někde zavřená ve tmě a vůbec nic neuvidím, mě trochu děsila. Nejhorší pro mě byl začátek výstavy, kdy jsme čekali, až se všichni sejdeme a to jsem trochu lapala po dechu. Musela jsem si svléknout mikinu a hodně zhluboka dýchat. Uklidnil mě až hlas našeho průvodce a úkoly, které jsme v průběhu výstavy dostávali. Například v obývací pokoji jsme hledali vysavač, v kuchyni kávu nebo na ulici jsme hádali, co vše je v okolí - trafika, trh se zeleninou, dřevěný mostek přes řeku atd. Při procházení různých místností jsem si uvědomila jak to musí být těžké se orientovat jen podle sluchu a hmatu. Jelikož jsme chodili za sebou jak kačeny, tak se občas stalo, že někdo někomu sáhnul třeba i na zadek, takže byla i sranda.

Na závěr výstavy jsme si dáli s naším průvodcem kávu v neviditelné kavárně, samozřejmě jsme museli i bez pomocí očí zaplatit, takže jsme s mamkou lovily drobáky z kapes a hádaly, jaké mince to máme. Celkem zábava pít kávu v úplné tmě. Bylo jedno jestli má člověk otevřené nebo zavřené oči, všude byla černo černá tma.

Před samotnou výstavou, ale i po jejím skončení, je možné navštívit takovou "předmístnost", kde jsou různé pomůcky, které nevidomí používají ke svému životu. A člověk si zde může i vyzkoušet něco složit nebo namalovat s páskou přes oči, aby si dokázal představit jaké to asi je. Zároveň jsou tam i průvodci, kteří vám vysvětlí, k čemu jednotlivé pomůcky používají a jakým způsobem. Byl to pro mě opravdu zážitek neskutečný.

Bohužel jsou kolem nás lidé, kteří neměli možnost nikdy vidět anebo o zrak v průběhu života přišli. Ale tito lidé jsou velmi šikovní a dokáží se často bez problémů začlenit do společnosti a dělat stejné věci jako my, kterým zrak slouží. Není výjimkou, že studují vysoké školy nebo se stanou programátory. 

Doporučuji každému navštívit Neviditelnou výstavu, je to opravdu nezapomenutelný zážitek.