Těhotenství po ztrátě miminka

Před otěhotněním

Období před otěhotněním bylo velmi těžké. Přála jsem si být brzy (nejlépe ihned) zase těhotná. Hned po šestinedělí mi gynekoložka píchla injekci na vyvolání menstruace, aby se mi cyklus nastartoval a mohli jsme se opět snažit o miminko. Menstruace se po pár dnech dostavila načež se pak po dalším týdnu dostavila znovu, tentokrát už bez jakéhokoliv zásahu. Od té doby jsem začala zkoumat svůj menstruační cyklus, měřila jsem si teplotu a pila čaj z kontryhele. Samozřejmě jsem si k tomu hledala na internetu informace, jak co nejdříve otěhotnět, jaké faktory to ovlivňují, proč to nejde atd. Naštěstí jsme k tomu připravovali ještě svatbu, takže se můj svět netočil jen kolem těhotenství, a také jsem měsíc po porodu nastoupila zpět do práce, abych zaměstnala hlavu. 

Každá přicházející menstruace ve mě vyvolávala zvláštní pocity a říkala jsem si, že sakra, proč se to někomu povede na poprvé a někomu to nejde několik let. Snažila jsem se na to moc neupínat, ale moc mi to nešlo. Předpokládám, že to zná každá žena, která touží po miminku a ono ne a ne přijít. 

Četla jsem si spoustu podobných příběhů v Prázdné náruči, Prázdné kolébce a také jsem si zjišťovala, kolik slavných osobností přišlo o miminko a říkala si, že to není možné, že nás je tolik. Četla jsem i tyto knihy - Prázdná kolébka, Čekala jsem miminko, ale..., Neházej mimčo do žita a Plodná vize, které mi pomáhaly celou situaci lépe zvládnout.

Úzkosti

Kromě starostí kolem svatby a plánování těhotenství se dostavily i úzkostlivé stavy. Jelikož jsem noc před porodem našeho andílka úzkosti měla, tak to ve mě vyvolávalo pocity, že je zase něco špatně. Nechala jsem si tedy namíchat Bachovy esence, abych se více uklidnila a lépe se mi spalo. Přes den to bylo v pohodě, protože to měl člověk spoustu podnětů k zaměstnání mysli, ale noci byly šílené. Vůbec jsem se nedokázala ovládnout, špatně se mi dýchalo, bušilo mi srdce jako o závod, nevěděla jsem, co mám dělat. Zašla jsem tedy za svou doktorkou a svěřila se jí s mým problémem. Byla velmi vnímavá, udělala mi EKG, zjistila hodnotu CRP a konstatovala, že je to psychické a že bych měla vyhledat nějakou odbornou pomoc. Odcházela jsem tedy domů se seznamem osvědčených psychologů, z kterých si můžu vybrat. Říkala jsem si, že by bylo fajn si o tom s někým popovídat, ale chtěla jsem, aby to byl někdo, kdo má stejnou zkušenost. Shodou okolností jsem na FB narazila na jednu známou, která o miminko v pozdější fázi těhotenství také přišla a nyní pomáhá lidem zvládat různé emoční stavy (zabývá se něčím jako je kvantové léčení). Vůbec jsem neváhala a zajela za ní.

Zlom

Na začátku našeho sezení jsem ihned začala brečet a vlastně jsem si ani nedokázala představit, že bych byla zase těhotná, protože, co kdyby se to stalo znovu, co kdybychom o miminko zase přišli. V průběhu sezení jsem si prošla různými emočními stavy až jsem se nakonec viděla jako spokojená maminka, která jede po parku s kočárkem, v kterém si veze své vysněné miminko. Také následující dny jsem byla plná energie a sebevědomí a věděla jsem, že teď už bude zase líp.

Aby těch emocí nebylo málo, tak nám v tomto období přišlo skleněné srdíčko s popílkem, které jsme si nechali vyrobit, abychom měli Páťu u sebe doma a zároveň byly hotové i výsledky pitvy. Bohužel nebo možná bohudík se na žádnou příčinu nepřišlo, prostě něco mezi nebem a zemí.

Všechny tyto tři události pro mě znamenaly zlomový okamžik, prostě od teď už to bude jiné. Tak nějak vnitřně jsem byla vyrovnaná s tím, co se stalo, i když to bylo stále čerstvé, ale už jsem věděla, že chci jít dál, že co bylo bylo, to se nezmění, ale že chci žít dál pro svého partnera a naše další miminko.

Svatební cesta

Hodně jsem si přála, abych byla těhotná nevěsta, ale to se nekonalo. Možná nakonec dobře, protože jsem si mohla dát nějaký ten alkoholický drink a také jsem neměla těhotenské nevolnosti. Na svatební cestu jsme jeli nakonec na řecký ostrov Rhodos. Zašli jsme tam do kláštera, kam chodí ženy, které touží po miminku, vyslovili jsme tam naše přání a doufali, že miminko brzo přijde. Asi dva týdny po návratu se na testu ukázaly konečně dvě čárky. Nakonec to netrvalo tak dlouho, byly to vlastně jen čtyři měsíce od porodu, ale mně to připadalo jako věčnost.

Těhotenství

1. trimestr

Musím přiznat, že první trimestr byl pro mě velmi psychicky náročný. Byla jsem sice na jednu stranu šťastná, že jsem zase těhotná, ale na druhou jsem měla šílený strach. Tentokrát jsem se každý ultrazvuk modlila, aby mělo miminko srdeční akci a abych na kalhotkách neobjevila krev, která by naznačovala potrat. 

Jelikož jsem se hodně stresovala, tak se opět dostavily úzkosti. Navštívila jsem tedy opět svoji lékařku a ta mě preventivně poslala na kardiologii, jestli náhodou nemám nějaký fyzický problém. Myslím si, že mě tam poslala jen pro klid mojí duše, že věděla, že jsem v pořádku a taky že ano. 

Pro klid duše jsem si pořídila doppler Angelsounds, protože jsem věděla, že dokud neucítím pohyby miminka, protože je ještě malé, tak potřebuji mít jistotu, že je všechno v pořádku a že uslyším srdíčko. Zhruba od 12.týden jsem srdíčko opravdu slyšela a byl to krásný pocit. 

2.trimestr

Srdíčko jsme s manželem poslouchali často, ne však každý den, abychom z toho nezblbli.

Tentokrát jsem si našla na internetu jednu psychoterapeutku a v den svých třicátých narozenin za ní zašla. V tu dobu jsem byla už v pátém měsíci s dalším miminkem a svůj příběh už jsem vyprávěla tolikrát, že jsem si myslela, že mě to nemůže rozhodit. Ale opak byl pravdou, cítila jsem šílenou bolest. Psychoterapeutka byla naštěstí skvělá a dodala mi hodně síly do dalších těhotenských dní.

3.trimestr

Poslední trimestr už byly pohyby cítit bez problému, takže ani Angelsounds jsem moc nepoužívala, jen když jsem měla zvláštní pocity, tak jsem si srdíčko poslechla, abych se uklidnila.

S blížícím se termínem porodu jsem začala být velmi nervózní. V 37.týdnu jsem zašla do porodnice na vstupní prohlídku, kde jsem se s lékařkou domluvila na návštěvě za týden v rizikové poradně s doporučením na vyvolání porodu, i přesto, že zdravotně bylo všechno v pořádku. O týden později mi v poradně jiný lékař navrhnul večerní nástup do porodnice s vyvoláním druhý den ráno (38+0), byla jsem z toho vyjukaná, že to bude tak rychle, ale věděla jsem, že to bude nejlepší, že bych byla další dny více nervózní a to by mi na psychice nepřidalo. Porod byl nakonec velmi rychlý a během 2 hodina 42 minut byla naše Danielka na světě.

Musím přiznat, že věta: "Těhotenství po ztrátě, je jako zadržovat devět měsíců dech." je pravdivá. Je to opravdu velmi náročné období plné strachu a naděje. Emoce se velmi rychle mění, nálada je každý den jiná. Je však důležité věřit a neztrácet naději, že tentokrát vše dobře dopadne. Skvělé je obklopit se ženami, které si ztrátou prošly a doma mají své duhové miminko, protože jedině ony vědí, jak je to těžké a období, ale že se dá zvládnout.

PS: Pokud jsi prošla ztrátou miminka, případně jsi po ztrátě opět těhotná a chtěla by sis o tom popovídat, tak neváhej a určitě se mi ozvi.