První den v Ženevě
Autobusem do Ženevy
Cesta z Prahy do Ženevy byla časově náročná, ale dalo se to zvládnout. Nejhorší asi bylo čekání na hranicích, když k nám do autobusu přišel celník, prohlížel si pasy, nějaké dokonce i zabavil a ve finále si vybral jedno zavazadlo, do kterého se podíval. Celkem jsem se bála, protože by mi všechno jídlo vyházel (přes hranice se mohla převést jen svačina, nikoliv jídlo na měsíc). Naštěstí to dopadlo dobře.
Konečně Ženeva a vyřízení "lítačky"
Do Ženevy jsme dojeli se zpožděním asi 30 minut. Vzali jsme kufry a šli hledat kiosek, kde se zařizují jízdenky na MHD, tzv. lítačky. Po cestě jsme několikrát hledali na mapě trasu. Během pár minut nás zastavili celkem 3 lidi a ptali se nás, zda potřebujeme poradit kudy kam. To by se nám v ČR vážně nestalo.
Paní na přepážce v TPG uměla anglicky, a tudíž komunikace byla snadná. Vyfotila si nás a dala nám kartičku s jízdenkou. Jelikož místní běžně přejíždění z Francie do Ženevy a naopak, tak se dá bez problém koupit časová jízdenka jen po Ženevě nebo k tomu lze dokoupit i oblast ve Francii. Na měsíc to po Ženevě vychází na 45 CHF (cca 1000 Kč) a s oblastí Annemasse ve Francii na 65 CHF (cca 1500 Kč). Koupili jsme si tedy jízdenku dražší, abychom nemusel v tom sněhu jezdit na hranice na kolách, to jsme měli v plánu až se oteplí. Bohužel jsme ale nevěděli, že autobusy ve Francii nejezdí moc na čas a někdy prostě nepřijedou vůbec.
Hledání bytu
Pak už jsme jenom nasedli na tramvaj číslo 12, která nás dovezla na hranice. Tam jsme nasedli na bus číslo 1 a jeli až na zastávku Verdun v oblasti Annemasse. Na mapě jsme si opět našli cestu, a když jsme došli do části, kde jsme měli bydlet, nemohli jsme najít tu správnou budovu. Zeptala jsem se jedné paní, zda ví, kde to je a ta mě dovedla do nějaké kavárny, kde jsem se ptala paní za pultem. Budovu nám pomohla najít, ale měli jsme ještě hodinu čas, takže jsme tam postávali před plotem. Po chvíli si nás všimla nějaká paní z toho paneláku a křičela na nás z okna něco francouzsky. Vůbec jsme jí nerozuměli a tak sešla dolů. Myslela si, že chceme jet autobusem, protože je před budovou zastávka. Snažili jsme se jí vysvětlit, že čekáme, až přijede slečna s klíčem od bytu, ale moc nám to nešlo. Naše fránina zatím nebyla na dobré úrovni. Nakonec jsme jí to lámaně vysvětlili a ona nás pustila dovnitř do paneláku. Přinesla nám čaj a sušenky. Tohle by se nám taky v ČR nestalo. Lidé tu jsou jiní než u nás.
Čekali jsme asi 40 minut, než přijelo auto, z kterého vystoupili 3 lidé tmavší pleti a ukázali nám byt. Vyřídili jsme formality a dostali klíče. Po vybalení věcí jsme se šli projít do místního Carrefouru, který jsme měli naštěstí jen přes ulici a kolem 21h jsme šli spát.
Toto je jediný článek, který jsme napsala po prvním dni stráveném v zahraničí, protože pak se mi porouchal notebook a musela jsem si koupit nový. Než jsem ho sehnala, tak to trošku trvalo a k psaní dalších článků už jsem se tudíž nedostala (nebo spíše nedokopala). Ostatní články tedy dopisuji zpětně po 8 letech od studijního pobytu a lovím ve svých fotkách, poznámkách, vstupenkách a všech pokladech, které jsem si ze Švýcarska přivezla :-)