Od nejvyšší hory až k moři
Na ráno jsme si v rodinném hotelu objednali snídani. Dostali jsme výborné omelety se sýrem, chlebem a kávičkou. Snídali jsme venku na terase a byla to opravdu nádhera. Tohle bychom v paneláku v ČR opravdu nezažili.
Kolem 9 hod. jsme sbalili své věci, zaplatili (celkem nás to stálo 47€, což bylo více, než jsme předpokládali, ale díky nadšení, že jsme v Albánii, byla tato částka zanedbatelná) a jeli směr nejvyšší hora Korabit.
Hned při příjezdu do města Peshkopi, které jsme navštívili už včera, jsme na benzínce potkali Čecha. Byl to Gdeny, který se svými kamarády jezdí dlouhé trasy na kolách. Tentokrát jeli z Plzně do Istanbulu a dnes to byl jejich 30. den v sedlech. Hodně jsme je obdivovali, protože mně stačilo dojet z HK na Kuks nebo Přes tři hrady, natož zvládnout Istanbul. Pokud vás zajímá, jak se měli kluci na cestě, tak ZDE je jejich FB stránka.
Po rozloučení s klukama jsme se ptali na benzínce, zda tu mají vodu. (pozn.: V Albánii neexistují benzínky jako kdekoliv jinde. Jsou to pouze budky, kde se dá koupit olej a tím to končí. Žádné občerstvení ani WC.) Zeptali jsme se pána, zda neprodává vodu a on nám řekl, že máme chvíli počkat. Šel do nějakého domu poblíž a donesl 2 velké vody. Chtěl za ně 100 ALL, ale když jsme mu ukázali, že nejméně máme 60 ALL a potom 1000 ALL, vzal si 60 ALL a říkal, že je to dobré.
Nejvyšší hora Albánie
Nejvyšší hora Korabit má 2764 m.n.m. a leží na albánsko-makedonských hranicích, tudíž je to nejvyšší hora obou států. Vede k ní zajímavá cesta. Z Peshkopi je to stále po silnici, takže pohoda, ale od snadno přehlédnutelného ukazatele je to jen klikatá šotolina s velkými šutry.
Po dojetí k hoře jsme byli překvapeni. Žádné velké parkoviště s poplatkem za stání ani obchod se suvenýry a restaurace jako je to u Sněžky. Pouze prostor na 2 auta na trávě a maličká hospůdka pro místní. NEUVĚŘITELNÉ, ALE NÁDHERNÉ.
Potkali jsme tam Poláka, který se zrovna chystal na výšlap a dva Rakušany, kteří na horu vyšli včera. Na ceduli, která říká, že se nacházíte pod horou, je psáno, že cesta nahoru trvá 5 hodin, zatímco cesta dolů jen 3,5 hodiny (Rakušané to šli celé 10 hodin). Vzhledem k tomu, že jsme byli v motorkářském a bylo asi 40°C ve stínu, tak jsme nahoru nešli a dali si jen kávičku a sýr z místní sýrárny. Pán sice neuměl anglicky, ale donesl nám k sýru ještě chleba a zeleninu. Celkem jsme platili 500 ALL neboli 100 Kč. Opravdu nezapomenutelný zážitek. Krásná příroda, milí lidé, žádný městský hluk a nádherná fauna.
Po načerpání energie z úžasného místa jsme se vydali do kempu Bio Farm Reci, který se měl nacházet na půli cesty od Lurských jezer, kam jsme měli namířeno další den. Poté, co skončil asfalt, začala opět šotolina, ale mnohem drsnější, než jako byla na Korabit. Představte si - cesta pro jedno auto, kolem hory, sráz 200 - 300 m, šotolina, velké šutry a samé stoupání a klesání. Měla jsem pro strach uděláno (proto mám z této cestu jenom jednu fotku), ale říkala jsem si, že to musím vydržet. Po 6 najetých kilometrech jsme zastavili a řešili, co dál, protože navigace ukazovala ještě 20 km, což znamenalo ještě tak 1 hodinu po téhle cestě. Navíc nám v jednu chvíli přestala brzdit zadní brzda a to už nebyla sranda. Udělali jsme si chvíli pauzu, koukli do mapy a zkonstatovali, že zde za tu dobu projelo jenom jedno auto a kdyby se nám něco stalo, tak nás ani nikdo nezachrání. Holt nebyl čas na hrdinství, a tak jsme to otočili a změnili plány.
Po přejetí zpět na asfalt se mi nesmírně ulevilo a měla jsem chuť si dát panáka. Opravdu silný zážitek. Kdybych to šla pěšky, tak bez problému. Připomínalo mi to trail, který jsem šla na Taiwanu v NP Taroko. Nádhera, ale nebezpečná.
Čekala nás cesta směr Lëhze, které se nachází na západní části ostrova, tedy u moře. Do města Kukës vedla nová asfaltová cesta, která byla otevřena o pár dní dříve. Bohužel už byla místy zničená :(
Městečko Kukës se nachází blízko hranic s Kosovem a v minulosti přijímalo hodně uprchlíků. V roce 2000 bylo z tohoto důvodu nominováno na Nobelovu cenu míru. Nás mile překvapilo, protože tam byla nádherná panoramata a na silnici jsme dokonce našli želvu.
Z města vede nově postavená dálnice A1, kterou dojedete až na západ Albánie. Při vjezdu na dálnici jsme potkali 4 krávy, které se tam jen tak procházely, prostě Albánie. Národním sportem tu je vzít kozy nebo ovce a pást je za svodidly. Dálnice je sice nová, ale bez odpočívadel a sjezdů. Když už byl nějaký sjezd, tak na něj nebylo dostatečně brzo upozorněno. Prostě SJEĎ TEĎ. Na rychlost 130 km/h zapomeňte, dálnice totiž vede horami a je dost klikatá. Je tam i nově postavený tunel, který má 5,6 km a maximální rychlost v něm je 70 km/h - všude tam jsou radary, ale místní si z toho moc nedělají a valí to klidně 200 km/h.
Při hledání kempu jsme se ztratili, protože albánské značení není moc vymakané, ale podařilo se. Camping Riviera Shingjin nemělo s kempem nic moc společného, protože tam byly 2 velké párty bazény, bar s pivem a pizzou, spaní v budově a místo na kempování mělo jenom 15 x 10 m. Ale nám to stačilo, protože cena za noc byla jen 10€ pro oba.
K večeři jsme si koupili pizzu (Pikant salam za 450 ALL) a několik 0,5l točeného piva za 200 ALL. Na trávníčku se nám spalo nádherně, protože byl krásně měkoučký a pro naše unavená těla to byla balada.