Naše krásná holčička se rozhodla jinak
Naše snažení o miminko začalo po návratu z Nepálu (květen 2019) a po 2 měsících se zadařilo.
Všechny kontroly byly naprosto ukázkové a když se chýlilo ke konci, tak byla malá už správně otočená hlavičkou dolů a na levé straně. Během těhotenství jsem navštěvovala předporodní kurz, těhotenské cvičení, těhotenskou jógu a dokonce jsem zvládla i certifikaci na trenéra jógy ve 30tt.
Na poslední kontrole v 38+6 bylo vše v pořádku, jen se malá otočila z levé strany na pravou. Pamatuji si to jako by to bylo včera, bylo pondělí a paní doktorka mi do průkazky napsala ještě poslední termín prohlídky u ní přesně za týden. Loučila se semnou se slovy, "třeba do té doby porodíte a pošlete nám pak e-mailem fotku s miminkem". Ano, na další kontrolu už jsem nepřišla, protože jsem sice porodila, ale již mrtvou holčičku.
Dva dny po kontrole ve středu jsem nemohla vůbec spát a měla jsem zvláštní strach a pocit úzkosti. Říkala jsem si, že už se porod asi blíží. Druhý den odpoledne jsem měla stále tyto zvláštní pocity, tak jsem se šla projít do parku. Odpoledne už mi bylo líp, ale uvědomila jsem si, že necítím pohyby miminka. Zkusila jsem si tedy lehnout na bok, sníst něco sladkého, pak jít i do sprchy, ale stále nic. Vzala jsem tedy tašku do porodnice a s Láďou jsme vyrazili. Celou cestu v autě mi říkal, že určitě pojedeme za chvíli zase zpátky, že jen spinká. To se ale bohužel nestalo. Na ultrazvuku už nebyla vidět srdeční akce, Páťa nás opustila. Ptala jsem se doktora jestli se s tím dá ještě něco udělat, ale on jen opakoval, "je mi to moc líto". Prý se to stává tak 2x do roka.
Vzali mě tedy na porodní box a začali vyvolávat porod. Připadala jsem si jako tělo bez duše a jen jsem dělal, co mi sestra a doktor říkali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Naštěstí porod proběhl velmi rychle (od příjezdu do porodnice až po porod 6,5h). Ptali se nás jestli chceme miminko vidět, a to jsme odmítli. Říkali jsme si, že si ji budeme pamatovat jak byla u mě v bříšku (týden před tím jsme totiž byli na těhotenském focení). Dali nám tedy jen vzpomínkovou kartičku s otiskem nožičky, na kterou jsme se byli schopni podívat až 2 dny po návratu domů.
První tři dny byli šílené - bolelo to jak fyzicky, tak psychicky. Láďa se naštěstí ujmul oznamování této nešťastné zprávy rodině a nejbližším přátelům, já bych toho nebyla schopná. Pak jsem si začala pročítat různé diskuze a stránky s podobnými příběhy a najednou mě mrzelo, že jsme se s Páťou nerozloučili v porodnici, že jsme ji nechtěli vidět, že nemáme ani fotku, vůbec nevíme jak vypadala. V pohřební službě nám naštěstí toto rozloučení umožnili. Láďa byl nejdřív proti, ale pak byl moc rád. Páťu nám oblékli do oblečení, které jsme pro ni měli do porodnice, přinesli jsme jí i zavinovačku a hračku. Byla nádherná, měla černé vlásky. Byla by to velká holka 52 cm a 3380 g. Vypadala jako když spinká. Musela jsem si ji pochovat a na chvíli zaplnit tu prázdnou náruč. Musela jsem si ji vyfotit, abych nikdy nezapomněla jak byla krásná. S Láďou jsme oba moc plakali, ale trochu se nám ulevilo, že jsme naši holčičku nakonec viděli.
Po pár týdnech jsme se s ní rozloučili úplně naposledy a to při rozptylu na Lesním hřbitově. Věděli jsme, že v přírodě se jí bude moc líbit a že i pro nás to bude krásné místo, kam za ní budeme moct chodit.
Co se tedy vlastně stalo?
Páťa měla 2x omotaný pupečník kolem krku, což prý normálně nevadí a rodí se s tím až třetina dětí, takže jako příčina se to neuvádí. Placenta i pupečník byly v pořádku. Páťa byla zdravé miminko.
Dnes jsou to 3 měsíce.
Navždy zůstaneš v našich srdcích, moc tě milujeme. S láskou tvoje máma a táta <3