5 dní v sedle a málem jsme to nestihli

Je pátek 5.srpna 2016 5:25 a my odjíždíme směr Brno. Kolem 7:45 se scházíme s ostatními "účastníky zájezdu" a doplňujeme benzín do našich strojů a také něco k snědku do našich žaludků. Víme, že dnešní den bude velmi dlouhý a že budeme potřebovat hodně sil. 

Po 940 km cesty dorážíme do Motelu Šumadija nacházejícího se 45 km za Bělehradem, kde nás za 16 euro na hlavu ubytují v apartmánu pro 5. Sice tu moc nemluví anglicky, ale skvěle a levně tu vaří.

Nedostatky, s kterými jsme se potýkali 1.den naší cesty

• málem jsem si doma zapomněla šátek, který nosím kolem krku, naštěstí jsem se na poslední chvíli ještě vrátila domů a šátek si vzala (pozn.: bez šátku bych to na motorce určitě odmarodila);
• po prvních pár kilometrech jsme zjistili, že máme vybitou baterku v kameře, a tak jsme si nemohli nahrát ani odjezd z HK;
• Pavlova GPSka, kterou má už 6 let, přestala fungovat;
• na hranicích Maďarsko/Srbsko jsem si ulomila držák intercomu, takže jsem nemohla ani poslouchat hudbu, ani si povídat s Láďou;
• za Bělehradem jsme nemohli najít žádné ubytování, navíc na benzíně nebyla wifi, abychom nějaké našli na mapě;
• po zaparkování motorek u motelu jsme zjistili, že naše BMW má poničenou zadní pneumatiku, ach ty srbské silnice.

Srbsko a Bulharsko - 2.den

Druhý den (sobota 6.8.2016) vstáváme už na 7.hodinu, abychom dojeli co nejdál. Hledáme dílnu, kde by nám mohli zavařit nosič kufru, aby nám zadní pneumatika vydržela celou cestu. Po pár metrech nacházíme servis, kde nám za 5 euro srbský chlapík zavaří nosič a my vyrážíme dál vstříc srbským a bulharským dálnicím.  

V odpoledních hodinách nacházíme hotel Philipopolis, kde nás za 16 euro se snídaní ubytují ve 2 pokojích. Jelikož má restaurace, která patří hotelu už zavřeno, vydáváme se do místního Kauflandu, kde nakupujeme něco k večeři a na snídani. Protože nás další den čekají hranice Turecka a průjezd Istanbulem, posilňujeme se trochou alkoholu (tušíme, že v Turecku to bude bída) a jdeme brzo spát, abychom to vše zvládli. 

Průjezd Istanbulem - 3.den

Dočetli jsme se, že Istanbul je nejlepší projet v neděli, a proto, v neděli 7.8.2016, brzo ráno vstáváme, abychom Istanbul projeli za světla. 

Na hranicích je to poněkud větší oříšek, spousta aut, lidí, autobusů, dokonce i žebráci chodící mezi auty. Naštěstí na motorkách se dají kolony předjíždět lépe než autem, a tak se za hranice dostáváme celkem brzo. Přibližně 40 km před Istanbulem doprava trochu vázne, ale protože tu jsou únikové pruhy určené pro sanitky, hasiče, policii atd., stejně jako místní je využíváme. 

Istanbul je ohromné město, podle Wikipedie dokonce 12x větší než Praha. Mají tu čtyřproudové silnice a v kolonách tu místní prodávají balenou studenou vodu. Neděle 7.srpna je nejenom den, kdy projíždíme Istanbulem, ale i den, kdy je tu Shromáždění demokratů a mučedníků svolané prezidentem Erdoganem (o 4 roky později je to i náš svatební den). Co to znamená pro nás? Nic. Jen spousta aut, všude vidíme turecké vlajky, nijak výrazně však neregistrujeme, že se v Istanbulu něco děje, myslíme si, že je to normální. 

Odpoledne opět nastává situace, kterou moc dobře známe. Nemůžeme najít ubytování. Když už se nám podaří najít hezký hotýlek u moře, tak se tam s námi vůbec nechtějí bavit. S pomocí aplikace Maps.me nakonec nacházíme rodinný hotel Grandmas Farm Houses, kde opět neumějí anglicky, ale volají někomu, kdo anglicky mluví a vše se vyřídí bez problému. Za 14 euro na osobu dostáváme celý jeden domeček pro všechny - co víc si přát.

Turecko je známé tím, že místní nepijí alkohol, a tak se z kluků musejí na chvíli stát abstinenti. Opravdu v žádném obchodě, ani na žádné benzínce nemají pivo, víno ani nic tvrdšího. Takže spoléháme na zásoby z domu, které se pomalu, ale jistě tenčí.

Nekonečné Turecko - 4.den

V pondělí 8.srpna 2016 nás čekala dlouhá nudná cesta velký Tureckem. Sice se kocháme Černým mořem, ale kilometry bohužel vůbec neutíkají. Opět nemůžeme najít ubytování, protože hledat něco ve velkých městech není reálné, a tak prostě jedeme dál a dál a doufáme, že něco najdeme. Kolem 21 hodiny se nám podaří konečně najít hotel, který je sice u cesty, ale motorky nám dovolí schovat dovnitř. Kromě toho, že je to hotel, restaurace a obchod se suvenýry, je to i jakési nádraží, takže je všude venku spousta lidí. Opět tu moc neuměli anglicky, ale za pomoci ukazování jsme schopni se domluvit. Když si jdeme pozdě večer vybrat něco do restaurace na večeři, pozve nás manažer hotelu na čaj a s pomocí Google Překladače se s námi snaží konverzovat. Vypadá to, že tu nejsou na turisty vůbec zvyklí, a tak si nás musejí hýčkat. Po 2 čajích a nespočtu přeložených frází se přesouváme do luxusních pokojů, kde za zvuku hlášení o odjezdech autobusů usínáme.

Turecko-gruzínské hranice - 5.den

Ráno, 9.srpna 2016, když chceme zaplatit, cena, která byla předchozí den usmlouvaná už neplatí a číslo na kalkulačce ukazuje o 70 tureckých lir více. Po zavolání manažera se opět dostáváme na původní cenu a ještě k tomu nám je poskytnuta snídaně zdarma. Být turisty se občas vyplácí. :) Před odjezdem dostáváme i vizitku s nabídkou na ubytování při zpáteční cestě.

Cesta kolem Černého moře celkem utíká, ač tu je silný provoz (jen 2 proudy) a všude semafory. Pár kilometrů před hranicemi se už štosují kamiony, dokonce stojí i v tunelech. Bohužel cesta k hraničnímu přechodu je pouze jednoproudová, a tak je celkem oříšek dostat se na hranice rychle. Po cestě dokonce potkáváme Bolivijce, který je na cestě už 2 roky a jako spolujezdce veze velkého plyšového medvěda. 

Vzhledem k tomu, že na tureckých hranicích je jenom jedna přepážka, vypadalo to, že budeme v Gruzii za pár desítek minut. Bohužel pouze nám (mně a Láďovi) a našemu BMW říkají: "to the left side" (čti - nalevo) a dál nemůžeme pokračovat. Ostatní mohou jet bez problému dál. Když se ptáme, co se děje, oznámí nám, že při vstupu do Turecka, před 2 dny, naši motorku na hranicích zapsali do systému jako auto, a proto nemůžeme dál pokračovat. (Asi se tu někdo díval na Transformers !)

Na hranicích pracuje jeden mladík, který umí dobře anglicky a snaží se nám pomoct. Pendluje mezi námi a svými nadřízenými a dává nám naději, že se vše, co nejdříve vyřeší. Říká, že také cestuje, takže chápe jak nám je. Bohužel, když za nás lobbuje, dostává se mu pouze odpovědi: "Však oni si počkají." Prý prochází kamerové záznamy a hledají, zda jsme opravdu přijeli na motorce a ne autem. 

Asi po 1,5 hodině čekání se rozdělujeme. Já s Láďou zůstáváme na hranicích a čekáme, až nás konečně pustí dál a ostatní jedou hledat do Gruzie ubytování. Víme, že večer bez denního světla se ubytování hledá špatně, a tak doufáme, že až nás z těch proklatých hranic pustí, tak pojedeme rovnou na hotel. Horší však je zjištění, že v Gruzii je 2 hodinový časový posun a tudíž víme, že na hotel přijedeme bůhví kdy.

V pravidelných intervalech se chodíme ptát, jak to vypadá a zda už můžeme jet. Bohužel se kolem 19 hodiny mění směny, a tak musíme dalšímu člověku vysvětlovat, co se nám stalo. Navíc hranice hlídá chlapík se samopalem a přiblížit se k němu na pár metrů je opravu riskantní. V jednu chvíli za námi přichází jeden z úředníků a fotí si naši motorku ze všech stran. Oba už se vidíme v posteli, a tak doufáme, že fotky přesvědčí úředníky na druhé straně Turecka a změnu v záznamu udělají, co nejrychleji.

Téměř po 3 hodinách už to nemůžu vydržet a jdu se zeptat, jestli si můžu odskočit na záchod. Naštěstí mému přání vyhoví. Láďa jde raději se mnou - nevíme jak dlouho tam ještě 'zkejsnem'. Při návratu k motorce na nás jenom mávnou a říkají ať jedeme, takže po 3 hodinách čekání na tureckých hranicích, zpocení, hladoví a unavení nám je dovoleno pokračovat v naší cestě dál. Huráááá.

Konečně Gruzie

Na gruzínských hranicích už je vše bez problému. Žádné fronty, ani komplikace. Horší však je vjezd do gruzínského provozu. První naší zastávkou je benzínka, kde si Láďa kupuje LMka za směšně nízké ceny (25 Kč/krabičku), tankujeme a vybíráme si z místního bankomatu gruzínské lari (1 Gel = 10 Kč). Protože hned první město za hranicemi je Batumi, ne nadarmo se mu říká Las Vegas Gruzie. Všude tu jsou kasína, směnárny, sámošky, kde prodávají kořalky a také méně oblečená děvčata. Oproti Turecku, kde má člověk pocit, že se tam žije v celibátu, ženy nejsou moc vidět a místo piva se popíjí čaj. První dojmy z Gruzie jsou úplně opačné, popsala bych je těmito slovy: prachy, svoboda, alkohol a sex.

Doprava v Gruzii je šílená. Z 1 pruhu jsou spíše 2-3 a předjíždí se zprava i zleva. Kdo troubí, ten jede. Žádná pravidla ani řád. Navíc jet v takovém provozu za tmy je opravdu výzva.

Jak už jsme byli za těch 5 dní zvyklí, tak najít ubytování na první dobrou není jednoduché a i v Gruzii se nám to opět potvrzuje. Naštěstí naše druhá parta při hledání potkává Rusy na motorkách, kteří je nasměrují do hotelu, kde jsou sami ubytování. Nám to poté oznamují SMSkou a díky aplikaci Maps.me se kolem 21:00 scházíme na smluvené místě. Cesta k hotelu se nedá moc popsat, tak pro nás musejí Helča s Jirkou dojít, protože bychom do hotelu sami netrefili.

Majitelé hotelu (SV Hotel Batumi) jsou jak jinak, než Rusové. Hostí nás však vínem, pivem a melounem (zajímavá kombinace takhle na prázdný žaludek). Do postele se dostáváme až o půl 2 ráno, protože popíjení s mladými Rusy nezná konce a pokud se vše nedopije, tak se zkrátka nejde spát. 

Shrnutí tranzitu 

Něco málo přes 3000 km jsme ujeli za 5 dní. Projeli jsme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a také celé Turecko. Po tolika kilometrech jsme byli sice unavení, ale zároveň šťastní, že jsme to dokázali, že jsme dojeli z ČR až do Gruzie. Od teď nás totiž čekala ta pravá dvoutýdenní motodovolená.